Moje cesta k no poo
Při druhém těhotenství mě zase začala trápit vlasová pokožka. Nepřidalo jí ani zimní období, kdy mám kůži ještě vysušenější, než normálně. Proto jsem začala hledat způsoby, jak skalp promastit a hydratovat. Vlasy jsem si myla přírodními šampony (na které jsem přešla před několika lety ze stejného důvodu) a vyzkoušela jsem jich nepřeberné množství. Tuhé šampony a mycí oleje nevyjímaje, takže z hlediska šamponu už to přírodněji nešlo. Měla jsem sice své oblíbence, ale můj problém stále přetrvával - v menší i ve větší míře. No, problém... došla jsem do fáze, kdy to poslední, co mi vadilo, byla odlupující se pokožka nebo strupy. Úporné a nepřestávající svědění mě málem přivedlo k šílenství.
Jednoho dne, už ani nevím, jak jsem na to přišla, mě napadlo udělat si vlasový zábal z neemového prášku. Přidala jsem do něj trochu kokosového oleje a nechala působit hodinu. Smyla a světe div se - zázrak. Po uschnutí vlasů se již neobjevila krusta, která se dřív začala hned odlupovat po malých kousíčcích - lupech. Navíc vlasy vypadaly líp. Byla jsem nadšená. Mírné svědění začalo až po dvou dnech. Už jsem neměla kokosový olej, tak jsem zkusila mandlový, ale výsledek nebyl úplně stejný. Že by kombinace kokosáku s neemovým práškem byla pro můj typ pokožky zázračná?
S mrňavými dětmi nemáte moc času na nějaké lazebnické procedůry, takže se repete zábalu z neemového prášku s kokosákem konalo až po pár týdnech. Začala jsem tedy hledat, v čem je obsažený neemový prášek a co by bylo na aplikaci jednodušší a rychlejší. A tak jsem se dostala k no poo.
Co si představit pod pojmem no poo? Někdo si myslí, že to znamená nemýt si vlasy vůbec (hehe). Jiný by řekl, že to je suché mytí, při kterém jen sypete jakési prášky do vlasů a vyčesáváte. A jelikož se o této metodě mluví čím dál více, tak se dost lidí dočetlo, že no poo spočívá v mytí vlasů jedlou sodou nebo žitnou moukou místo šamponu a jablečným octem místo kondicionéru. Přiznám se, že poslední varianta mě tedy moc nenadchla. A možná to je důvod, proč mě ani nelákalo zkusit no poo dřív. Ale jak jsem se zaradovala, když jsem se dočetla, že lze vlasy mýt i bylinnými prášky a jíly. Henna mi na vlasy dělala vždy moc dobře (především bezbarvý ozdravný zábal), proto mi přišlo použití složek henny celkem logické. Jen jsem si po henně dřív vlasy umývala šamponem (jaká škoda) a nenapadlo mě, že zábal vlasy umyje.
Ze začátku jsem tedy moc nevěřila tomu, že bych na mastné vlasy dala kejdu umíchanou z bylinných prášků a po spláchnutí čekala vlasy nemastné. Anebo si navíc pokožku hlavy ještě před mytím něčím promastila. Strhaně ze dvou dětí už jsem vypadala dost, času na nějaké zkrášlování také nebylo, takže mastná kštice by vedle věčně upatlaného trika od kukuřičných křupek nebyla až tak nepochopitelná. Proč to tedy nezkusit? Jako první jsem sáhla po prášku shikakai a jako kondicionér jsem se rozhodla použít pastu z prášku amla. Tehdy jsem ještě nevěděla, že si můžu namíchat pastu šampon+kondicionér v jednom a rozdělila jsem to poctivě na dvě procedury. A kdybych věděla, jaká pecka shikakai bude, tak si tento trumf nevyberu hned napoprvé, ale pěkně bych šla postupně od dobrého k nejlepšímu, abych mohla pokaždé po umytí óóóovat.
Umíchala jsem si tedy řidší kaši (konzistence kefíru), aby pěkně mezi mé husté vlasy zatekla. Vlasy jsem namočila, pastu rovnoměrně aplikovala ke kořínkům a zbytek poměrně nerovnoměrně po zbytku délek. Nechala jsem působit asi 7 minut a pak začala smývat. První, co mě překvapilo, bylo, že mokré vlasy pod proudem vody houstnou a hebknou. Já vím, zní to jako hloupost. Když z vlasů tekla čistá voda, vymačkala jsem je a podobným způsobem aplikovala kaši z amly. Při dalších mytích jsem tedy už míchala oba (nebo více) prášky najednou.
Mokré vlasy jsem vysušila ručníkem a poprvé zažila zvláštní pocit, že nemám na hlavě vlasy. Byly tak lehké, jemné a vzdušné, že mě div nenadnášely. Vůbec nebyly mastné, po uschnutí se leskly až zářily. A tento pocit vlastně teď zažívám při každém mytí vlasů. Co se týče svědění, tak to bylo minimální a začalo asi po 3-4 dnech. Trochu šupin kůže se po uschnutí vlasů objevilo. Při dalším mytí to tedy bylo nutné přidat neemový prášek.
Dvě výtky bych ale přeci měla. Bylinné prášky trochu barví. Na vlasech to konkrétně u skikakai a amly nepoznáte (u jiných pozor - mohou světlejší vlasy trochu ztmavit - ale nebojte, u výrobků zde v e-shopu najdete vždy varování), ovšem ruce máte, jako byste loupali vlašáky. Naštěstí barva pustí po styku s kyselinou citronovou, octem, nebo citronem. Co se týče času, tak se to samozřejmě nedá srovnat s mytím šamponem. Namíchat prášky, vymíchat pastu, naaplikovat na vlasy a po celé proceduře řádně osprchovat celý sprchový kout, který po mytí vypadá, jako by se tam odehrály bahenní zápasy, je časově náročnější. Pokud se tedy nedopracujete do fáze, kdy vlasy stačí umýt bylinným práškem jednou týdně, pak by se už dalo srovnávat.
Mé začátky s no poo byly tedy velmi pozitivní a jsem ráda, že jsem k tomu dospěla. Příští článek bude o rozdílech v bylinných prášcích a mém pokračování v mytí bez šamponu.
Lenka